Hned za dveřmi spatřím schody dolů. „Zajímavé,“ pomyslím si. Sestupuji. O správnosti mé cesty mě ujišťují štětcem nakreslené figurky. Jedna znázorňuje holku, druhá kluka. Schody se stáčí doleva. Sešel jsem ze schodů. Přede mnou jsou dveře a je na nich napsaný nějaký rým či šprým. Byly zavřené a nebyly to ty správné. Cítil jsem to.

Šel jsem doleva podle šipky. Najednou velký prostor a v něm dvě dveře. U dveří vpravo je nakreslená holčička. Usoudím, že to jsou dámské záchody a zamířím tedy ke dveřím vlevo. V nové místnosti jsou umyvadla osvětlená ponurým světlem. Jdu dál, rovně. Vidím mísnost s mušlemi. Je tam jeden kluk. Podívá se na mě a odejde. Jdu k mušli úplně na konci. Špatná volba, je šikmo vůči ostatním. Mám z toho špatný pocit. Posunu se o jednu mušli blíž k východu. Rozpenu poklopec…

Vyčůrám se. Trvalo mi to zhruba minutu a deset vteřin. Na záchodě jsem byl naposledy v jednu, proto mi to trvalo tak dlouho. Když je práce dokonaná, otřepu pinďoura, schovám ho do kalhot a zapnu poklopec. Odejdu do předchozí místnosti s ponurým osvětlením. Opláchnu si ruce a obličej. Utřu se do papírových ručníků. Hodím je do koše. Loučím se se záchody a jdu zpátky, na povrch.

Ano, poprvé jsem byl v Metru na záchodech!